onstage
Představení El Querandí: Vlastní historie tanga v jediném sále
Proč cuadro pouze netančí — prochází epochami a jak každá z nich skutečně vypadá.
Ověřit dostupnost ↗Epochy, které cuadro předvádí
| Era | Years | What it is |
|---|---|---|
| Přistěhovalci a arrabal | 1880s–1900s | Tango předtím, než mělo scénu — hudba okrajových čtvrtí města |
| Gardel, píseň tanga | 1917–1935 | Léta, kdy tango našlo svůj hlas, prostřednictvím Carlose Gardela |
| Salons and milongas | 1930s–1950s | Zlatý věk — tango se přesouvá do interiérů, do tanečních sálů a orchestrů |
| Piazzolla and modernism | 1950s–today | Tango se obrací ke koncertnímu pódiu |
Jedna show, ne jeden styl
Většina tanečních večeří s tangem v Buenos Aires předvádí jedinou, vybroušenou verzi tance po celou dobu svého vystoupení — jeden vzhled, jeden zvuk, jeden kostým, opakovaně po celý večer. Nabídka El Querandí je jiná: inscenuje tango jako příběh dlouhý sto padesát let, přičemž cuadro prochází několika výraznými érami této hudby místo jednoho stylu po dobu sedmdesáti pěti minut v kuse. Je to ambicióznější struktura, než jakou se taneční večeře obvykle pokouší, a mění to tempo večera — vystoupení má začátek, střed a konec způsobem, jaký show v jediném stylu nemá.
Where it starts
První část patří arrabalu — chudším okrajům Buenos Aires, kde se tango poprvé tančilo, desítky let předtím, než mělo scénu, publikum nebo lesk, který později získalo v městských salonech. Je drsnější a záměrně méně choreografované, blíž k lidovému tanci, který hledá svůj tvar, než k jevištnímu číslu. Je to také část tanguího příběhu, kterou většina tanečních večeří úplně vynechává, protože není tak okamžitě efektní jako to, co přichází později — El Querandí jí přesto otevírá, na základě teorie, že plný oblouk znamená začít na skutečném začátku.
Gardel's years
Následující část pokrývá zhruba období let 1917 až 1935, kdy Carlos Gardel proměnil tango v zpívanou formu stejně jako tancovanou. Před Gardelem bylo tango převážně instrumentální a tancované; jeho nahrávky mu daly texty, hlas a — podle většiny zdrojů — jeho první skutečné publikum mimo Argentinu. To je éra, s níž má většina neargentinských návštěvníků určitou předchozí obeznámenost, i kdyby jen prostřednictvím Gardelova jména, a show ji pojímá jako bod zlomu, kdy tango přestalo být čistě lokální.
The golden age
Od třicátých do padesátých let 20. století se tango přesunulo do interiérů, do velkolepých městských salonů a tanečních sálů, a získalo plné orchestry — bandoneónové sekce, smyčce, klavír — které si většina lidí dnes spojuje se slovem „tango orchestr". To je kultura milongy, která je v dnešním Buenos Aires v jeho skutečných společenských tanečních sálech stále rozpoznatelná, a je to část show El Querandí, která se nejvíc blíží tomu, co si většina prvních návštěvníků představí, když si vybaví „tango show": páry, orchestr, taneční sál.
Piazzolla and after
Závěrečná část je podle samotného podniku pojmenována po Astoru Piazzollovi — skladateli a hráči na bandoneón, který od padesátých let 20. století odtáhl tango z tanečního sálu směrem ke koncertnímu pódiu a propojil je s jazzem a klasickou strukturou do toho, čemu se obvykle říká nuevo tango. Je to nejmoderněji znějící a nejméně striktně taneční část vystoupení a záměrně je to ta, která show uzavírá, čímž přivádí sto padesát let trvající oblouk až k něčemu jako současnost.
Šest tanečníků, jedno kvarteto
Během celé show se taneční páry dělí o pódium s malým živým ansámblem a zpěváky, nikoli s větším orchestrem, jaký by použil salon zlatého věku. Je to produkce pro malý sál, záměrně uzpůsobená intimnímu prostoru, v němž hraje, místo aby byla zvětšena pro divadlo, a titíž hudebníci nesou partituru od drsných počátků arrabalu až po Piazzollovy složitější aranžmá. Stránky podniku samy popisují obsazení a sestava ve váš večer se může lišit, takže ansámbl berte jako rys večera, nikoli jako pevný počet osob.