na jevišti
Show v El Querandí: Vlastní historie tanga v jediném sále
Proč cuadro netančí jen tak — prochází epochami, a jak každá z nich vlastně vypadá.
Ověřit dostupnost ↗Epochy, kterými cuadro prochází
| Epocha | Roky | Co to je |
|---|---|---|
| Přistěhovalci a arrabal | 1880–1900 | Tango předtím, než mělo scénu — hudba okrajových čtvrtí města |
| Gardel, tangová píseň | 1917–1935 | Léta, kdy tango našlo svůj hlas díky Carlosu Gardelovi |
| Salony a milongy | 1930–1950 | Zlatý věk — tango se přesouvá dovnitř, do tanečních sálů a orchestrů |
| Piazzolla a modernismus | 1950–současnost | Tango se obrací ke koncertnímu pódiu |
Jedna show, ne jeden styl
Většina tanguových večeřních show v Buenos Aires předvádí jedinou, vybroušenou verzi tohoto tance po celou dobu svého vystoupení — jeden vzhled, jeden zvuk, jeden kostým, opakovaný po celý večer. El Querandí vsází na něco jiného: inscenuje tango jako sto padesát let trvající příběh, v němž soubor prochází několika výraznými epochami této hudby místo jednoho stylu po pětasedmdesát minut v kuse. Je to ambicióznější struktura, než jakou se večeřní show obvykle odvažuje zkusit, a mění to tempo večera — vystoupení má začátek, střed a konec tak, jak to show v jediném stylu nemá.
Kde to začíná
První část patří arrabalu — chudším okrajům Buenos Aires, kde se tango poprvé tančilo, desítky let předtím, než mělo pódium, publikum nebo lesk, který později získalo v městských salonech. Je záměrně drsnější a méně choreografované, blíž k lidovému tanci, který teprve hledá svůj tvar, než k jevištnímu číslu. Je to také část tanguového příběhu, kterou většina večeřních show úplně vynechává, protože není tak okamžitě efektní jako to, co přichází později — El Querandí jí přesto otevírá, na základě přesvědčení, že plný oblouk znamená začít na skutečném začátku.
Gardelova léta
Následující část pokrývá zhruba roky 1917 až 1935, kdy Carlos Gardel proměnil tango ve zpívanou formu stejně jako tancovanou. Před Gardelem bylo tango převážně instrumentální a tancované; jeho nahrávky mu daly text, hlas a — podle většiny zdrojů — jeho první skutečné publikum mimo Argentinu. Je to epocha, s níž má většina neargentinských návštěvníků nějakou předchozí zkušenost, i kdyby jen prostřednictvím Gardelova jména, a show ji pojímá jako bod zlomu, kdy tango přestalo být čistě lokální záležitostí.
Zlatý věk
Od třicátých do padesátých let se tango přesunulo do interiérů, do velkolepých salonů a tanečních sálů města, a získalo plné orchestry — bandoneonové sekce, smyčce, klavír — které si většina lidí dnes spojuje se slovem „tango orchestr". Je to kultura milongy, která je v dnešním Buenos Aires v jeho skutečných společenských tanečních sálech stále rozpoznatelná, a je to část show El Querandí, která se nejvíc blíží tomu, co si většina prvních návštěvníků představí, když si vybaví „tango show": páry, orchestr, taneční sál.
Piazzolla a po něm
Závěrečná část je podle samotného podniku pojmenována po Astoru Piazzollovi — skladateli a hráči na bandoneon, který od padesátých let odváděl tango z tanečního sálu směrem ke koncertnímu pódiu a propojoval je s jazzem a klasickou strukturou do toho, čemu se obvykle říká nuevo tango. Je to nejmoderněji znějící a nejméně striktně taneční část vystoupení a záměrně je to ta, která show uzavírá a přivádí sto padesát let trvající oblouk až někam k současnosti.
Šest tanečníků, jedno kvarteto
Ve všech čtyřech částech je cuadro šest tanečníků — tři páry — za doprovodu kvarteta tvořeného akordeonem (z rodiny bandoneónů), violoncellem, houslemi a klavírem, nikoli většího orchestru, jaký by ve zlaté éře salonu skutečně hrál. Jde záměrně o komorní produkci, uzpůsobenou zhruba 190místnému sálu, v němž vystupuje, a ne zvětšenou pro divadlo — titíž čtyři hudebníci nesou partituru od drsných počátků arrabalu až po složitější aranžmá Piazzolly.